1Modlitba Mojžíše, muže Božího. Pane, ty jsi býval příbytek náš od národu do pronárodu.

2Prvé, než hory stvořeny byly, nežlis sformoval zemi, a okršlek světa, ano hned od věků a až na věky, ty jsi Bůh silný.

3Ty přivodíš člověka na to, aby setřín byl, říkaje: Navraťtež se zase, synové lidští.

4Nebo by tisíc let přetrval, jest to před očima tvýma jako den včerejší, a bdění noční.

5Povodní zachvacuješ je; jsou sen, a jako bylina hned v jitře pomíjející.

6Toho jitra, kteréhož vykvetne, mění se, u večer pak jsuc podťata, usychá.

7Ale my hyneme od hněvu tvého, a prochlivostí tvou jsme zděšeni.

8Nebo jsi položil nepravosti naše před sebe, a tajnosti naše na světlo oblíčeje svého.

9Pročež všickni dnové naši v náhle přebíhají pro tvé rozhněvání; k skončení let svých docházíme jako řeč.

10Všech dnů let našich jest let sedmdesáte, aneb jest-li kdo silnějšího přirození, osmdesát let, a i to, což nejzdárnějšího v nich, jest práce a bída, a když to pomine, tožť ihned rychle zaletíme.

11Ale kdo jest, ješto by znal přísnost hněvu tvého, a ostýchal se zůřivosti tvé?

12Naučiž nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce.

13Navrať se zase, Hospodine, až dokud prodléváš? Mějž lítost nad služebníky svými.

14Nasyť nás hned v jitře svým milosrdenstvím, tak abychom prozpěvovati, a veseliti se mohli po všecky dny naše.

15Obveseliž nás podlé dnů, v nichž jsi nás ssužoval, a let, v nichž jsme okoušeli zlého.

16Budiž zřejmé při služebnících tvých dílo tvé, a okrasa tvá při synech jejich.

17Budiž nám přítomná i ochotnost Hospodina Boha našeho, a díla rukou našich potvrď mezi námi, díla, pravím, rukou našich potvrď.