1Jakub, Boží a Pána Jezukrista služebník, dvanácteru pokolení rozptýlenému pozdravení vzkazuje.

2Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli pokušeními obkličováni býváte rozličnými, 3Vědouce, že zkušení víry vaší působí trpělivost. 4Trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a celí, v ničemž nemajíce nedostatku.

5Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všechněm dává ochotně a neomlouvá; i budeť jemu dána. 6Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá. 7Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána, 8Jakožto muž dvojí mysli a neustavičný ve všech cestách svých.

9Chlubiž se pak bratr ponížený v povýšení svém, 10A bohatý v ponížení se; nebo jako květ byliny pomine. 11Nebo jakož slunce vzešlé s horkostí usušilo bylinu, a květ její spadl, i ušlechtilost postavy jeho zhynula, takť i bohatý v svých cestách usvadne.

12Ale blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení, nebo když bude zkušen, vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, jenž ho milují.

13Žádný, když bývá pokoušín, neříkej, že by od Boha pokoušín byl; neboť Bůh nemůže pokoušín býti ve zlém, aniž on koho pokouší. 14Ale jeden každý pokoušín bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván. 15Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt. 16Nebluďtež, bratří moji milí. 17Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest sstupující od Otce světel, u něhožto není proměnění, ani jakého pro obrácení se někam jinam zastínění. 18On proto, že chtěl, zplodil nás slovem pravdy, k tomu, abychom byli prvotiny nějaké stvoření jeho.

19A tak, bratří moji milí, budiž každý člověk rychlý k slyšení, ale zpozdilý k mluvení, zpozdilý k hněvu. 20Nebo hněv muže spravedlnosti Boží nepůsobí. 21Protož odvrhouce všelikou nečistotu, a ohyzdnost zlosti, s tichostí přijímejte vsáté slovo, kteréž může spasiti duše vaše. 22Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe. 23Nebo byl-li by kdo posluchač slova, a ne činitel, ten podoben jest muži spatřujícímu obličej přirozený svůj v zrcadle. 24Vzhlédl se zajisté, i odšel, a hned zapomenul, jaký by byl. 25Ale kdož by se vzhlédl v dokonalý zákon svobody a zůstával by v něm, ten nejsa posluchač zapominatelný, ale činitel skutku, ten, pravím, blahoslavený bude v skutku svém.

26Zdá-li se pak komu z vás, že jest nábožný, avšak v uzdu nepojímá jazyka svého, ale svodí srdce své, takového marné jest náboženství. 27Náboženství čisté a neposkvrněné před Bohem a Otcem totoť jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v souženích jejich a ostříhati sebe neposkvrněného od světa.