1Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

2Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

3Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

4Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

5Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

6Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

7K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

8(Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

9Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

10Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

11A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

12Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

13Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

14Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

15A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

16Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

17Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

18Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

19Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

20Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

21Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

22Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

23Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

24Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

25V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

26Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

27Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

28Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

29Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

30Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

31Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

32On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

33Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

34Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

35Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.