1Tedy odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:

2Zdali moudrý vynášeti má umění povětrné, aneb naplňovati východním větrem břicho své,

3Hádaje se slovy neprospěšnými, aneb řečmi neužitečnými?

4Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ.

5Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých.

6Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.

7Zdaliž ty nejprv z lidí zplozen jsi, aneb prvé než pahrbkové sformován?

8Zdaliž jsi tajemství Boží slyšel, že u sebe zavíráš moudrost?

9Co víš, čehož bychom nevěděli? Čemu rozumíš, aby toho při nás nebylo?

10I šedivýť i stařec mezi námi jest, ano i starší věkem než otec tvůj.

11Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě?

12Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,

13Že smíš odpovídati Bohu silnému tak pyšně, a vypouštěti z úst svých ty řeči?

14Nebo což jest člověk, aby se mohl očistiti, aneb spravedliv býti narozený z ženy?

15An při svatých jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima jeho,

16Nadto ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu.

17Já oznámím tobě, poslyš mne; to zajisté, což jsem viděl, vypravovati budu,

18Což moudří vynesli a nezatajili, slýchavše od předků svých.

19Jimž samým dána byla země, aniž přejíti mohl cizí prostředkem jejich.

20Po všecky své dny bezbožný sám se bolestí trápí, po všecka, pravím léta, skrytá před ukrutníkem.

21Zvuk strachu jest v uších jeho, že i v čas pokoje zhoubce připadne na něj.

22Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

23Bývá i tulákem, chleba hledaje, kde by byl, cítě, že pro něj nastrojen jest den temností.

24Děsí jej nátisk a ssoužení, kteréž se silí proti němu, jako král s vojskem sšikovaným.

25Nebo vztáhl proti Bohu silnému ruku svou, a proti Všemohoucímu postavil se.

26Útok učinil na něj, na šíji jeho s množstvím zdvižených štítů svých.

27Nebo přiodíl tvář svou tukem svým, tak že se mu nadělalo faldů na slabinách.

28A bydlil v městech zkažených, a v domích, v nichž žádný nebydlil, kteráž v hromady rumu obrácena byla.

29Avšak nezbohatneť, aniž stane moc jeho, aniž se rozšíří na zemi dokonalost takových.

30Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.

31Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho.

32Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.

33Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva.

34Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

35Kteřížto když počali ssužování, a porodili nepravost, hned břicho jejich strojí jinou lest.