1Přednímu z kantorů, o němé holubici v místech vzdálených, zlatý žalm Davidův, když ho jali Filistinští v Gát. (1a) Smiluj se nade mnou, ó Bože, nebo mne sehltiti chce člověk; každého dne boj veda, ssužuje mne.

2Sehltiti mne usilují na každý den moji nepřátelé; jistě žeť jest mnoho válčících proti mně, ó Nejvyšší.

3Kteréhokoli dne strach mne obkličuje, v tebe doufám.

4Boha chváliti budu z slova jeho, v Boha doufati budu, aniž se budu báti, aby mi co mohlo učiniti tělo.

5Na každý den slova má převracejí, proti mně jsou všecka myšlení jejich ke zlému.

6Spolu se scházejí, skrývají se, a šlepějí mých šetří, číhajíce na duši mou.

7Za nešlechetnost-liž zniknou pomsty? V prchlivosti, ó Bože, smeceš lidi ty.

8Ty má utíkání v počtu máš, schovej slzy mé do láhvice své, a což bys jich v počtu neměl?

9A tehdyť obráceni budou zpět nepřátelé moji v ten den, když volati budu; toť vím, že Bůh při mně stojí.

10Jáť budu Boha chváliti z slova, Hospodina oslavovati budu z slova jeho.

11V Boha doufám, nebudu se báti, aby mi co učiniti mohl člověk.

12Tobě jsem, Bože, učinil sliby, a protož tobě vzdám chvály.

13(Psalms 56:14) Nebo jsi vytrhl z smrti duši mou, a nohy mé od poklesnutí, tak abych stále chodil před Bohem v světle živých.