1Nebuďtež mnozí mistři, bratří moji, vědouce, že bychom těžší odsouzení vzali. 2V mnohém zajisté klesáme všickni. Kdožť neklesá v slovu, tenť jest dokonalý muž, mohoucí jako uzdou spravovati všecko tělo. 3An my koně v uzdu pojímáme, aby nám povolni byli, a vším tělem jejich vládneme. 4An i lodí tak veliké jsouce a prudkými větry hnány bývajíce, však i nejmenším veslem bývají sem i tam obracíny, kamžkoli líbí se tomu, kdož je spravuje. 5Tak i jazyk malý úd jest, avšak veliké věci provodí. Aj, maličký oheň, kterak veliký les zapálí! 6A jestiť jazyk jako oheň a svět nepravosti. Takť jest, pravím, postaven jazyk mezi údy našimi, nanečišťující celé tělo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa rozněcován od ohně pekelného. 7Všeliké zajisté přirození i zvěři, i ptactva, i hadů, i mořských potvor bývá zkroceno, a jest okroceno od lidí; 8Ale jazyka žádný z lidí zkrotiti nemůže; tak jest nezkrotitelné zlé, pln jsa jedu smrtelného. 9Jím dobrořečíme Bohu Otci a jím zlořečíme lidem, ku podobenství Božímu stvořeným. 10Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení. Ne takť býti má, bratří moji. 11Zdaliž studnice jedním pramenem vydává sladkou i hořkou vodu? 12Zdaliž může, bratří moji, fíkový strom nésti olivky, aneb vinný kmen fíky? Takť žádná studnice slané a sladké vody spolu vydávati nemůže.

13Kdo jest moudrý a umělý mezi vámi? Ukažiž dobrým obcováním skutky své v krotké moudrosti. 14Pakliť máte mezi sebou hořkou závist a zdráždění v srdci svém, nechlubte se a neklamejte proti pravdě. 15Neníť zajisté ta moudrost shůry sstupující, ale jest zemská, hovadná a ďábelská. 16Nebo kdežť jest závist a rozdráždění, tu jest roztržka a všeliké dílo zlé. 17Ale moudrost, kteráž jest shůry, nejprve zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez rozsuzování a bez pokrytství. 18Ovoce pak spravedlnosti v pokoji rozsívá se těm, kteříž pokoj působí.