1Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. (1a) Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.

2Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.

3Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:

4Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.

5Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah.

6Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.

7Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.

8A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.

9Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.

10Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.

11Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. Sélah.

12Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.

13(Psalms 39:14) Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.